Zbraslav si vždycky zakládala na pověsti zajímavého místa, které stojí za návštěvu. Na konci předminulého století toho však, kromě okolí, nemohla mnoho nabídnout, ale přesto byla úspěšná. V době, kdy turistika byla privilegiem jen bohatších vrstev, těžila z blízkosti Prahy a okolní "divoké" přírody. Byla vítaným cílem Pražanů, kterým, nabízela posezení v četných restauracích, procházky po okolí a dokonce i návštěvu říčních lázní. Oblíbenými byly letní pobyty v ubytovacích hostincích nebo privátech. Nově otevřené pokračování železnice z Modřan spojilo Zbraslav s Prahou. Spolu s mostem přes Vltavu, dopravou parníkem a později i autobusem učinilo Zbraslav snadno dostupnou i pro méně majetné.
Pověst přitažlivého místa si dokázala udržet i později. Svědčí o tom stopy, které tu zanechala řada známých osobností, které tu opakovaně trávily letní čas jako V. Hálek nebo J.V. Tyrš nebo si ji zvolily pro trvalé bydlení jako nakladatelé Vilímek, Otto nebo Beaufort. Muselo se tu líbit i V.Vančurovi, S.Rašilovovi a spisovateli K. Michalovi, kteří patřili k těm známějším obyvatelům Zbraslavi.
Zbraslav nikdy nepodporovala průmyslovou činnost a naopak dbala o zachování svého výletního charakteru. V příslušných "zvelebujících" usneseních rady se neopomínalo zdůrazňovat, že: "Zbraslav, co město výletní, musí zabránit (..zbudovat, …zajistit atd.)".
Hlavním magnetem byl ovšem Zbraslavský zámek. Nebyl jím však vždycky. Ještě na začátku minulého století se nacházel v období svého největšího úpadku, do kterého postupně upadal po zrušení kláštera.v r.1785. Jeho další majitelé se v něm pokoušeli neúspěšně zavádět výrobu kyseliny sírové, octanu olovnatého, mýdla, broků a cukru. Sloužil i jako skladiště, seník a byty pro panské úředníky.
Zdevastovaný objekt koupil spolu okolními pozemky v roce 1910 náchodský průmyslník Cyril Bartoň z Dobenína a tím začala éra jeho největšího novodobého rozkvětu, ze kterého těžila i Zbraslav.
Nový majitel nechal klášter podle projektu Dušana Jurkoviče zrekonstruovat na rezidenční sídlo jedné větve rodu Bartoňů. Citlivá přestavba, umělecká díla umístěná v zámku, prestiž a pohostinnost majitele, brzo učinily Zbraslav cílem návštěv domácích i zahraničních osobností ze společenských a uměleckých kruhů. Dalším počinem majitele bylo poskytnutí konventu Ruskému kulturně historickému muzeu, které se stalo po otevření v r. 1935 předmětem zájmu a cílem návštěv ruských emigrantů z tuzemska, Evropy i zámoří.
Stejné pochopení měl později i pro Národní galerii, které v roce 1940 umožnil otevřít v zámku první expozice.
O přitažlivosti zbraslavského zámku nám více prozradí zámecká návštěvní kniha. Najdeme v ní jména prezidentů Beneše a Háchy. Známých osobností jako J.Pekaře, J.Heyrovského, K.Guth-Jarkovského, A. Masarykové, P.O. Hvězdoslava, A. Jiráska, generálů Medka a Pellého. Neuvěřitelný počet delegací krajanů, přátel umění nebo duchovních z Německa, Ruska, Bulharska, Podkarpatské Rusi, Jugoslávie, Belgie, Francie, Švýcarska, Anglie, Litvy, USA nebo Španělska. Jezdili sem účastníci akcí pořádaných v Praze, které měly návštěvu Zbraslavi zařazenu do programu. Byly to např. sjezd historiků umění z 25 evropských státu, sjezd přírodovědců a lékařů, nebo účastníci oslavy výročí otevření Národního divadla.
Pro významné návštěvníky dokázal majitel a hostitel v jedné osobě angažovat jako průvodce špičkové znalce umění. Tak např. zmíněný sjezd evropských historiků umění provázeli historik V.V. Štech a ředitel Státní sbírky starého umění J. Cibulka. Oba vážení pánové prokázali značnou dávku smyslu pro humor, když dokázali pod podpisy všech účastníků sjezdu připojit následující vzkaz průvodců. " My dva víme všechno, ať už je to pravda nebo ne, jen když ti, které provádíme tomu věří. Cibulka, Štech." V roce 1931 si tu zažertoval i J. Werich. Podepsal se :"dříve van Weerich, nyní Jan Werich".
Na Zbraslav se jezdilo i za zábavou, kterou byly pro společenskou smetánku hony. Pečlivě vedené záznamy o jejich úspěšnosti uvádějí kromě počtů ulovené zvěře i počty padlých koček a psů nebo bažanta, který "…zahynul sebevraždou v elektrických drátech".
Můžeme bez nadsázky tvrdit, že na konci první republiky se Zbraslav řadila mezi přední turistické cíle návštěvníků Prahy.
Protektorát slavnou éru zbraslavské popularity ukončil. Po válce se společenský život zvolna vracel, ale nikoliv do předválečných kolejí, ale jen k jeho slabému odvaru. Turistika kolektivních autobusových zájezdů se rychle šířila, ale Zbraslav mohla do jejich programů nabídnout už jen expozici Národní galerie. O návrat popularity Zbraslavi do obecného povědomí se zasloužil až zvonař R. Manoušek, který tu v roce 1967 zahájil výrobu zvonů, o kterou přišel v Brně při znárodňování v roce 1952. O Zbraslavi se opět začalo mluvit i psát. A nejen to. Každý ze stovek odlitých zvonů nese vzkaz, že se zrodil na Zbraslavi. To je stopa, která přežije tisíciletí.
Naše ohlédnutí uzavřeme smutným pohledem na současnost. Zámek je nepřístupný, povodeň v roce 2002 vyhnala pana Manouška s odléváním zvonů do Holandska, Národní galerie uzavřela své expozice v roce 2009. Dokončení v loňském roce rozpracované naučné stezky městem, bylo po volbách zrušeno. Po více než sto letech nemá Zbraslav, kromě jednorázových akcí, žádný trvalý magnet, kterým by mohla návštěvníky přilákat.
Potenciál uvedený ve strategickém plánu rozvoje by tu byl. Návrat výroby zvonů a muzeum zvonařství, keltské oppidum, přemyslovská hrobka, naučná stezka, využití zanedbaného okolí pro sportovní a rekreační účely. Novodobý C.Bartoň se však na obzoru nerýsuje, současné vedení obce se k tomu zatím nevyjadřuje. A tak příležitosti zůstávají stále jen příležitostmi.