O panu Šůrovi z Rozmarného léta trochu jinak

(2 - user rating)

Historie k nám promlouvá nejen líčením dávných událostí, ale zabývá se i osobnostmi. Některé se o to zasloužily svými činy, nebo dílem, které po nich zůstalo. Některé nevykonaly nic mimořádného a přesto jsou v historii zapsány. Bývají to často lidé obyčejní, kteří z nějakého důvodu zaujali známého literáta, a ten je použil ve svém díle jako předobraz pro svou literárně ztvárněnou osobu charakterizující příběh, nebo dobu, o které píše. Známým příkladem je vlastenec a buditel z Dobrušky F.V.Hek, kterého Alois Jirásek v osobě F.L.Věka  pozdvihl z úrovně provinčního významu a uvedl mezi známé osoby našeho obrození. 

I Zbraslav se může pochlubit podobným příběhem proměny řadového občana na prototyp literární postavy. Není těžké uhodnout, že se jedná o bývalého převozníka a provozovatele říčních lázní Antonína Šůru. O jeho literární nesmrtelnost v postavě plavčíka Antonína Důry se zasloužil Vladislav Vančura v novele Rozmarné léto.

Díky V.Vančurovi budí stálý zájem i prototyp A.Důry - neliterární zbraslavan Antonín Šůra. Můžeme se s ním opakovaně setkávat na snímcích z říčních lázní, v rozhovorech s jeho vnučkou i ve vzpomínkách slavných herců a spisovatelů na charismatického plavčíka a na zábavy ve společnosti, která se u něj v říčních lázních scházela.

Jak to bylo doopravdy

Literární postava Antonína Důry však nemá s životem pana Šůry mnoho společného. Jeho filmová podoba v osobě  Rudolfa Hrušínského ani vzdáleně nepřipomíná vysokého a štíhlého převozníka s obrovským plavým knírem a jeho dnešní mediální obraz je také spíš odleskem postavy z populární novely, než portrétem zbraslavského občana. Čím tedy mohl pan Šůra spisovatele zaujmout natolik, že vstoupil do jeho knížky. Můžeme jen spekulovat, ale mohlo to být především prostředí, které ve svých lázních dokázal vytvořit a svou přítomností "okořenit" intelektuální atmosféru pražské kulturní společnosti.  Její příslušníci  u něj nacházeli oblíbené místo pro setkávání, v létě spojené s vodními radovánkami, na jaře a na podzim pak klidné místo na posezení v poloprázdné plovárně, kde se mohli věnovat nekonečným debatám, které se asi nejvíc blížily rozhovorům z vančurovy novely. K pohodě jistě přispívalo i občerstvení, na jehož  prodej v lázních získal pan Šůra povolení.

Společenský život, zábavy a oslavy pořádané v lázních dokumentuje např. povolení starosty z července 1930 pro Sašu Rašilova a plavčího mistra Šůru, aby v lázních "..u příležitosti rodinné oslavy na řece Vltavě, několik světelných raket odpálili s tím, že veškeré škody vypálením raket vzešlé, uhradí."

Občan Šůra

Jaký byl A.Šůra ve skutečnosti? To už dnes můžeme zjistit jen velmi těžko. Jako zbraslavský občan na sebe ničím příliš neupozorňoval, ale přesto něco málo o něm archiv prozradí. Neobjevuje se v něm jen v souvislostech s Vltavou a lázněmi. Politicky sympatizoval se Sociální demokracií a v roce 1921 ji zastupoval v obecní školní radě. V roce 1926 byl spoluzakladatelem místní pobočky Českého rybářského svazu. Jeho manželka, povoláním porodní bába, byla jistě respektovanou místní osobou.

On sám byl bezpochyby svéráznou postavou, která svým zjevem i chováním dokreslovala kolorit života kolem řeky. Čas od času zaměstnával městské radní svými žádostmi nebo stížnostmi souvisejícími s provozem říčních lázní a převoznickou živností. Někdy svým chováním radní zřejmě i popuzoval.

Před tím, než byl v roce 1896 otevřen železný most přes Vltavu bylo převoznictví lukrativním řemeslem, protože přívoz byl jediným spojením mezi levým a pravým břehem Vltavy. Ani po dokončení mostu, na kterém se vybíralo mýtné, zájem o přívoz neklesal. Kdy začal pan Šůra na Zbraslavi převážet a s jakým úředním oprávněním se zatím nepodařilo zjistit. Z jeho chování v pozdější době, však lze usuzovat, že s povoleními si nikdy příliš hlavu nelámal.

Lázně si postavil na pravém břehu Vltavy a návštěvníky k nim převážel. Pochopitelně, že rád posloužil i všem ostatním zájemcům. Správcoval také v lázních na zbraslavském břehu, které však patřily Lázeňskému klubu.

Provoz  lázní  mu poskytoval obživu jen během léta, příležitostné ledaření pro místní hospody a pivovar, zase jen v zimě. Trvalejší příjem mu přinášel celoroční provoz přívozu. V roce 1908 ale dostal konkurenci.

Konfliktům se nevyhnul.

Pražským místodržitelstvím bylo schváleno zřízení obecního přívozu a za prvního převozníka obec nevybrala pana Šůru, ale Josefa Filipa za roční pronájem 600K.

Obecní přívoz byl zřízen asi 100m pod lázněmi. Převoznická licence se udělovala na dobu 2-4 let a po jejím uplynutí se vždy znovu v "ofertním" řízení vybíral nájemce na další období. Podmínkou bylo, že převoznické lodě, nářadí a vybavení přívozu musel nájemce pořizovat z vlastních prostředků. Obecní přívoz samozřejmě lákal i pana.Šůru, zvlášť když vybavení přívozu již vlastnil. Ve výběrovém řízení na licenci ale neuspěl a i později o ní soutěžil jen se střídavými úspěchy. Když neuspěl jako obecní převozník,  řešil to po svém a provozoval, k velké nelibosti obecního převozníka i radních, svůj "lázeňský" přívoz dále. To se ovšem neobešlo bez konfliktů. Jeden takový máme zdokumentovaný.

V roce 1933 skončilo pro Šůru úspěšné dvouleté období, kdy měl obecní přívoz pronajatý. Na další období už mu nebyla smlouva prodloužena a naopak byla uzavřena 3-letá smlouva s novým zájemcem Aloisem Davidem. Proč, se hned ukáže.Když smlouva za tři roky v roce 1936 skončila, podali oba soupeři nové nabídky. A. David nabídl obci za pronájem jen 50 Kč /rok. Nízkou cenu zdůvodnil tím, že bylo zrušeno mýtné na mostě a hlavně chováním A. Šůry,  "..který si v Praze sehnal povolení převážet lázeňské hosty, ale vozí kde koho a na lázeňské hosty se jen vymlouvá."

A. Šůra sice nabídl obci 300 Kč za rok, ale přesto radu nepřesvědčil. V době, kdy byl nájemcem přívozu před A.Davidem s ním údajně byly jen potíže. Přívoz neprovozoval v místě, kde byl povolen, ale až u svých lázní asi o 100 m výš, "nechával převážet nedospělé dítky" a  na četná upozornění rady na nedostatky vůbec nereagoval. Protože naopak A. David dělal ve skončeném období řemeslo poctivě, byla nová smlouva uzavřena opět s ním, a to za poplatek pouhých 100 Kč /rok. Byla to pomsta radních "potížistovi" Šůrovi? Skoro to tak vypadá. Asi nebyl pro obec občanem zcela bezproblémovým.

Další "převoznický" konflikt máme z roku 1945. Tehdy pan Šůra opět neuspěl u zbraslavských radních a opět získal u Okresního úřadu povolení na provoz přívozu pro návštěvníky lázní. Problém z roku 1936 se zřejmě vlekl stále. Zbraslavští radní u Okresního úřadu proti udělenému povolení protestovali, ale neuspěli. Nakonec museli na zasedání rady pouze konstatovat, že Okresním úřadem byly povoleny přívozy oba. Šůra zvítězil.

Problémy s přívozem definitivně skončily o tři roky později v květnu 1948, kdy byl obecní přívoz zrušen jako zbytečný.

O lázně na pravém břehu Zbraslav přišla až v roce 1954, kdy je pan Šůra definitivně uzavřel. O čtyři roky později nás opustil i on, ve věku 82 let. Na rozdíl od Antonína Důry, který tu s námi zůstává ještě nadlouho.


Rudolf Hofmeister


Pokud vás toto téma zajímá, můžete si přečíst (a prohlédnout fotografie) zde:  http://www.zbraslavhistorie.info/ricni_lazne_zbraslav.php

e-max.it: your social media marketing partner