Rozhovor s Boženou Osvaldovou, výtvarnicí a účastnicí závodu veteránů

(7 - user rating)

Výtvarnice a řidička Tatry 57 Božena Osvaldová

Božena Osvaldová s Tatrou 57 z roku 1935 (rok 2010)Rodina Osvaldových je na závodech veteránů Zbraslav – Jíloviště známá. Každý rok na ně jezdí s Tatrou 57 nebo s vozem značky Dodge, případně se starým Harleyem. Otec, syn a dcera Božena. Právě s ní jsme si o závodech popovídali.   

Božena Osvaldová učí výtvarnou výchovu v Základní umělecké škole v Radotíně. „Mám tam spoustu hrozně šikovných dětí. JsAem tam čtyři roky, učil a jsem i během studia,“ říká Božena Osvaldová. Kromě ní závodí samozřejmě otec a také mladší bratr, ten starší se na závody chodí dívat s rodinou. „Auta ho nechytila, byl spíš sportovně založený,“ doplňuje jeho sestra. 

 

 

Křestní jméno Božena už dneska moc holek nenosí, že? 
To je pravda, mám ho po mamince. Běžné skutečně není, ale tím pádem se lidem dobře pamatuje. 

To určitě. Veteránské závody jsou u Vás v rodině také tradice?S rodinným klenotem Dodge. Zleva bratr Vratislav, bratr Vašek, já, táta a jeho kamarád z Radotína (rok 1990).
Ano, auta jsou láska mého tatínka, který se jim věnuje snad odjakživa, vždy měl rád všechno, co mělo kola a nějakých třicet let už se účastní závodů. Nás děti na ně vždycky vozil s sebou. Ze začátku jsme jen přihlíželi, ale jen co jsme si já a mladší bratr udělali řidičský průkaz, začali jsme jezdit s ním. Vždycky nám přidělil nějaké vozidlo a jeli jsme...

Tam jsou i závody dětské kategorie?
Dětské vyloženě ne, ale vyhlašuje se nejmladší účastník závodu, kterému bývá tak 15 let, pokud má řidičské oprávnění třeba na malou motorku. To nás ale minulo, motorky nás moc nechytily, závodit jsme začali až v 18 letech.

Veteráni jsou dost náročný koníček, spíš asi životní vášeň.
Je to vášeň a já jsem se jí díky tatínkovi naučila rozumět. Muži ji potřebují k životu stejně jako sůl. My máme v rodině vždy hodně specifickou mužskou zálibu. Můj pradědeček byl trenér dostihových koní v Chuchli a první žokej české národnosti v tehdejším Československu. Do té doby u nás jezdili jen Angličané. Dalo by se říct, že koním obětoval život - na konci války byl zastřelen
v blízkosti železničního přejezdu ve Velké Chuchli, když se vracel z krmení. Tatínek má zase lásku k autům a můj přítel chtěl být odmalička pilotem, což se mu splnilo.  

Vzadu Dodge Six 1931 na startu závodu Zbraslav - Jíloviště v roce 1984Jezdíte jen tento závod na Zbraslavi, nebo i jinde v republice?
Jinde jen příležitostně. Určitě musím zmínit „Tisíc mil československých“- závod z Prahy do Brna, Bratislavy a zpět. Tatínek je členem Veteran Car Clubu Praha, který pořádá závod Zbraslav – Jíloviště a i jiná setkání. Ale to ostatní jsou spíš přehlídky, zatímco Zbraslav- Jíloviště je oficiální závod, který má dlouholetou tradici a hluboké kořeny. A má svou poetiku. Zbraslav jezdíme střídavě. Někdy se stane, že nám nevyjde termín a jeden z nás má jinou povinnost, ale v podstatě se alespoň jeden z nás účastnil každého ročníku. Teď je do závodů zaangažován i můj přítel ze Zbraslavi, takže se třeba střídáme v řízení. Ono je vždycky dobré, když má člověk v autě spolujezdce, který mu pomáhá měřit čas.

Nechápu, jak měřit čas?
Závod má svá pravidla, je to takzvaně jízda pravidelnosti. Jde o to, zajet dvakrát tu samou trať za naprosto stejný čas. Nejdřív se jede první kolo, v němž je určité omezení rychlosti, aby odpovídala pravidlům silničního provozu, takže celou tu trať z náměstí až nahoru na Baně nesmí závodník ujet za kratší čas než zhruba 3 a půl minuty, což odpovídá průměru 50 km za hodinu, povolených ve městě. Do výsledného času prvního kola se závodník musí trefit i v druhém kole, včetně setin vteřiny.

To musí být umění.
Je, a proto je dobré mít vedle sebe spolujezdce, který říká, jak daleko jste od toho časového limitu. My to děláme tak, že si určíme třeba čtyři, pět bodů podél trati, a během druhé jízdy spolujezdec hlásí, jak daleko jsme a jak přesně jsem jela tu první jízdu. A potom se musím trefit na konci. Takže adrenalin je teprve druhá jízda, kdy člověk neví, jestli autíčko ten kopec udýchá, nebo jestli nepojede zase moc rychle.

Takže kdo se trefí nejpřesněji, vyhrává?Táta a jeho Harley Davidson z roku 1942 (rok 2004).
Je tam i několik dalších kritérií. V první řadě právě přesnost. Pokud se dva závodníci shodují v čase, přihlíží se ke stáří vozidla, obsahu motoru a tak dál. Kdo má starší vozidlo, vyhrává. Pokud se auta shodnou i v roce výroby, vyhrává nižší obsah motoru. Dřív se jezdilo na celé vteřiny, takže se stávalo, že se dva účastníci trefili do stejného času, teď už je to měřené na setiny vteřiny, takže se téměř nikdy dva závodníci nesejdou přesně na stejném čase.

Vám se daří mít stejný čas v obou kolech?
Jak kdy. Já jsem většinou uspěchaná. Přítel je v přípravě velice precizní, vždycky mi říká, jak jedeme, a ke konci má největší úkol mě uklidnit, abych se nehnala moc rychle do cíle. Ale asi před dvěma lety, když jsem jela s maminkou, se nám stala úplně neuvěřitelná náhoda. Říkala jsem: mami, nic se neděje, je to společenská událost, jedeme se projet, zamáváme lidem… Maminka si vzala dvoje brýle, nachystala si měření, vyjely jsme a – stopky nešly. Tak jsme začaly měřit znovu, dojely jsme nahoru, přičetly si 10 vteřin, zhruba jsme to odhadly a při druhé jízdě nám časomíra vynechala zase… Nakonec byl ten rozdíl jen asi 14 setin vteřiny, to mi nikdy nikdo nebude věřit. A my jsme se umístily, úplnou náhodou! O co víc se člověk snaží trefit, je výsledek horší. Když jsme jely pro zábavu, tak nám štěstí přálo.

Jakou rychlostí se dá jet se starými auty do kopce?
Může se maximálně 50, ale samozřejmě se rychlost mění cestou. Já většinou jedu mezi 40 a 50, Tatra není moc silné auto, je to spíš takový výlet. Ale některé, i starší vozy, aniž se to zdá možné, by byly určitě schopny dosahovat i v kopci dost vysokých rychlostí. Záleží na síle motoru.

Dodge Six 1931 (rok 2007)Jak si pro závody rozdělujete auta v rodině?
Já mám většinou na starost Tatru 57, vždycky po
slouchá a na závodech je skvělá, i když ji přes rok moc často do rukou nedostanu. Táta má ještě Dodge z roku 1931, se kterým jezdí častěji bratr. Od té doby, co máme řidičáky, tatínek znovu osedlal starého Harleye a jezdí v kategorii motocyklů. A moc si to užívá. Harley a Dodge jsou jeho celoživotní lásky. Na Harleyi jezdí už celých 45 let a Dodge před 35 lety vykřesal z absolutního vraku, který koupil za 500 korun. Jezdil s ním i do práce.

To bylo jeho první auto?
Ano, předtím měl jen motocykly. My jsme vždycky v tomhle byli taková bizarní rodina, tatínek má těch starších vozidel víc, vždycky jsme se někde ukázali v nějakém exotickém stroji. Když jsme byly děti, jako rodina jsme cestovali a jako karavan používali skříňový automobil Garant z roku 1960. Jednou jsme si takhle vyrazili na letecký den, kde se nás u vjezdu na parkoviště ptali: „A vy sem jedete jako co? Jako návštěvníci, nebo jako atrakce?“ 

Tatínek o všechny svoje vozy pečuje s láskou spojenou s léty zkušeností i odborné praxe.  Nikomu jinému by svoje poklady do ruky nedal.

Poprvé jsem byla na závodech ve dvou měsících. Na fotografii zleva Václav Osvald (otec), Božena Osvaldová (matka), v kočáře já a Eva Baštová (otcova sestra). Rok 1984.Už jste byla na světě, když začal závodit?
Jezdil i předtím, než jsem se narodila. Maminka je z Chuchle a tatínek z Libuše, scházeli se na Zbraslavském náměstí. Jednou tatínek na rande nedorazil, maminka tam čekala dvě hodiny, a když se nedočkala, vrátila se domů. Po dvou dnech zjistila, že tatínek leží v nemocnici, protože jel na schůzku na motocyklu a v Komořanech ho smetl trabant. Moji rodiče se brali, jak jinak, než taky na Zbraslavi.

Ze začátku s ním maminka chodila na závody?
Spoustu věcí absolvovali spolu. I když mamka přes ty motory moc není.

A Vy? Umíte opravit, když se Vám něco porouchá?
Ne… Já umím doplnit benzín a tam, kde je to možné, kapalinu do ostřikovačů. Možná bych zvládla vyměnit i kolo. Ale v motoru se nevyznám.

Je velký rozdíl řídit staré auto, třeba tu Tatru 57?
S bratrem Vaškem při přípravách (rok 2008)Třeba u ní je to dost velký rozdíl, protože má volant vpravo a i s pedály se pracuje jinak. Tatra nemá synchronizaci převodů, takže při řazení musíte šlapat meziplyn. Ale dá se na to zvyknout. Táta nás vždycky posadil do všeho, co mělo čtyři kola, a učili jsme se za pochodu. Dobrý zážitek mám z doby, kdy jsem dostala řidičák. V autoškole jsem jezdila v běžných moderních autech, tam je všechno „zadarmo“. Dva dny po získání řidičáku jsem nasedla do trabanta, který má řazení pod volantem, jednu kontrolku, na čtyřku má volnoběh, prostě dost nestandardní auto. To tedy byla cesta… Taková léčba šokem. Ale tím, že jsme to zažívali odmalička, jsme docela zvyklí. Z těch trabantů a všelijakých jiných starých aut už nebyl takový problém sednout do Tatry.

To Vás asi v autě nic nepřekvapí.
Doufám, že ne.

Vraťme se ještě na chvíli k závodům veteránů. Berou je účastníci spíš jako zábavu, nebo opravdu chtějí vyhrát za každou cenu?
Asi jak kdo. Někdo se jede projet a popovídat si, ukázat svoje vozidlo, setkat se ve společnosti. Ale jsou i účastníci, kteří baží po vítězství. To si ale tajně přeje asi každý.

Zbraslav - Jíloviště a recesistická jízda na „pionýrech“. Michal Dolejš a Václav Osvald (rok 2010).Není tam tedy rivalita za každou cenu?
Ne, ne, jestli si někdo představuje scény z akčních filmů, kde si hrdinové dělají naschvály, tak to určitě ne. Hlavní výhra je věnec a skvělý pocit z vítězství. Většina závodníků tam je proto, že mají úctu k tradici, jsou rádi, že můžou jet. Veteran Car Club sdružuje lidi, kteří jdou ve stopách svých otců, rodinných tradic.

To by asi mělo být smyslem takových závodů a tohoto koníčku vůbec. Mít radost z auta, pečovat o ně – a ne se jen chlubit, že na ně mám…
Tenhle závod má ještě pořád spíš to tradiční pojetí, pro většinu z nás je to srdeční záležitost.

 

Něco o závodě veteránů Zbraslav - Jíloviště

Mezinárodní závod jízdy historických vozidel do vrchu se koná každý rok první zářijovou sobotu. Je to pokračování tradice jednoho z nejstarších závodů do vrchu ve střední Evropě. První jízda oficiálního závodu se uskutečnila už v roce 1908 - tehdy byl cíl trati až v Jílovišti a závodu se účastnila jen závodní vozidla.
Podobu trati, jakou má dnes, získala kvůli stavbě rychlostní silnice Strakonická. Cíl trati byl posunut na Baně a ze závodu se stala přehlídka historických vozidel a motocyklů. Závod je rozdělen do kategorií automobily a motocykly, každá kategorie je pak ještě rozdělená na několik dalších podle roku výroby vozidel. 

Co se děje ve dnech před závody?
Zhruba měsíc před závodem se musí poslat přihláška, samotná příprava začíná tak týden před závody, kdy se musí auta ošetřit a dát do pořádku. „U nás to dělá tatínek s bráchou, já pak těsně před závody auta naleštím,“ říká Božena Osvaldová.

Jak probíhá závodní den?
Brzy ráno je přejímka vozů před Divadlem Jana Kašky, tam se závodník zapíše, dostane propozice a startovní číslo. Zhruba v 11 hodin přichází uvítání a rozmluva s jezdci – zopakují se pravidla a případné změny závodu. „Potom jdeme na oběd, prohlédneme si vozidla zblízka, pohovoříme s ostatními. Je to takový pohodový den,“ přibližuje Božena Osvaldová. Pak začne nervozita stoupat. Vzduch je nasycený vůní benzínu, motory burácí. Kolem 13. hodiny je start první jízdy – startuje se ze Zbraslavského náměstí podle startovních čísel, cíl je na Baních. Auta se pak vracejí přes Strakonickou zpátky na náměstí a hned vyrážejí na druhou jízdu podle toho, jak přijíždějí z cíle. Lidé stojí okolo trati a mávají, auta je na oplátku zdraví troubením. Klaksony veteránů někdy vydávají ohromně legrační zvuk, je to takové to klasické „tůůůt tůůůůt!“, nebo „mik- mik!“, které dokáže snad každému přihlížejícímu vykouzlit úsměv na rtech.
Když všichni dojedou, nastává krátká pauza a pak se hned vyhlašují výsledky, většinou kolem 17. hodiny. Organizátoři předají věnce prvním třem závodníkům v každé kategorii, ten třetí získává zelený věnec, druhý stříbrný a vítěz zlatý. Vyhlašuje se také nemladší nejlépe umístěný účastník a nejlépe umístěná ženská posádka. Třešinkou závodu, po které touží snad každý, je putovní pohár Elišky Junkové. Pohár nese jméno první ženy - dámy českého volantu, která se od poloviny dvacátých let účastnila právě závodů Zbraslav - Jíloviště. Bronzový pohár věnovala sama závodnice a tradičně jej získává nejlépe umístěný účastník ze všech kategorií. „Každému vítězi se na něj přidává malá plaketka s jeho jménem. Naše je tam taky – jednou nám štěstí přálo a táta s Dodge ten pohár získal, měl nejstarší vozidlo ve své kategorii i nejlepší čas. Po roce se putovní pohár předává dalšímu vítězi a předchozí držitel dostane na památku pohár skleněný. I když klenot závodu putuje do dalších a dalších rukou, pocit hrdosti v nás zůstává,“ říká Božena Osvaldová.

Po vyhlášení se lidé rozjíždějí domů. „Pokaždé si vychutnávám pocit příjemně stráveného dne a srdce se mi přitom tetelí. Jen je mi tak trochu líto, že další závody jsou až za celých 364 dní,“ dodává Božena Osvaldová.

Autor rozhovoru: Lucie Paličková

e-max.it: your social media marketing partner